Rychle na další fotografii: stiskněte na klávesnici šipku doprava, nebo doleva Poslední SMSka, kterou od něj mám, byla „Mám tě moc rád“. ……
Úryvek z knihy Veroniky Hurdové. Veronika je další osobností mého dlouhodobého fotocyklu nazvaného „Stronger“, který je věnován obyčejným lidem, které na jejich životní cestě potkaly neobyčejně těžké věci, díky kterým se stali silnější.
Veroniku asi mnoho z vás bude znát, je to maminka 3 dětí, spisovatelka a píše úspěšný blog Krkavčí matka. Miluje les, nohy v teple a svého muže Honzu, který na ni čeká v nebi. Honza zemřel náhle v roce 2015, když čekali s Veronikou třetí miminko.
Veronika mě inspirovala a vlastně stále inspiruje svým životním nadhledem, sílou a neobvyklou schopností analyzovat děj věcí blízkých neotřelým a sebeposilujícím způsobem. Tentokrát ale nebudu vyprávět příběh Veroniky, byl by to nesmysl, psát o někom, kdo je mistrem v oboru ve skládání písmenek. Rovnou zde uvedu pár citací z její knihy nazvané „Moje milá smrti“, kterou byste neměli minout. V knize se Veronika snaží zprostředkovat, že smrt se dá vnímat i jinak než jen ztráta. Že vedle hlubokého zármutku lze zažívat i hluboké, dechberoucí štěstí. Přesto, že celá kniha ve mně zanechala silně pozitivní pocit, rozhodl jsem se níže citovat pár silných, ale spíše těžkých řádků:
„V nemocnici na chodbě před árem jsme viděli další lidi, kteří tam roztřeseně seděli. Stejně jako nedávno já. A byli tam i lidé, kteří se převlékali do nemocničních mundúrů, aby se mohli jít podívat na svého ŽIVÉHO operovaného. Jak já jsem jim záviděla. Pamatuju si, že jsem si zapškle a sobecky říkala, proč se tváří tak nešťastně, když jejich blízký žije a podle rozhovoru se jeho stav zlepšuje.“
„Lékař si nás odvedl do takového zvukotěsného kumbálku, kde bylo jen pár židlí a umyvadlo. Představil se mi a bez nějakého dalšího vyptávání ze sebe začal hrnout, co všechno Honzovi dělali. Zasypal mě nekonečným výčtem operativních zákroků a medicinských pojmů, kterým jsem ne vždy rozuměla. Bylo to jedno. Jediné, co jsem cítila, bylo, jak se mi hrne krev z hlavy a je mi na omdlení.
„Začala jsem doktorovi tichým hlasem opakovat stále dokolečka, že mu věřím, že udělali s jeho týmem to nejlepší, co mohli, že o nich vůbec nepochybuju, že jsem si jistá, že odvedli svou práci dobře, že mi to nemusí ničím dokazovat.“
„Dokonce si vzpomínám, že jsem se pokusila asi dvakrát během té záplavy vět chytit doktora za ruku ve snaze mu říct, že nejsem proti němu, že rozumím a oceňuju jeho snahu a zároveň zoufalství nad tou situací, že nemusí už nic říkat.“
„Cítila jsem ale, jak je mu moje ruka nepříjemná, jak je z ní nejistý“……
Pokud jste dosud na Veroniku ještě nenarazili, určitě si ji dejte do hledáčku, možná vás její přímočarost, pozitivní surovost a především životní síla obohatí stejně jako mě .
Sdílením nás podpoříte, děkujeme!
Knihu Moje milá smrti můžete koupit zde: http://eshop.krkavcimatka.cz/moje-mila-smrti
Blog Krkavčí matka najdete na: https://www.facebook.com/krkavcimatka/
Autor:
nejmil
všechny fotografie tohoto autora Datum: 29. 12. 2017 Zobrazení: 1739 ×
Hodnocení: průměrná známka se zobrazí až po vašem vlastním hodnocení |